pátek 31. března 2017

MALÝ PRAŽSKÝ EROTIKON: Patrik Hartl

Název: Malý pražský erotikon
Autor: Patrik Hartl
Vydalo: Nakladatelství Bourdon, 2014


Anotace:
Díky autorovu nekonformnímu nadhledu a smyslu pro humor je tento román určený i těm, kteří bývají ke knížkám o lásce zpravidla nedůvěřiví.
Na Babě stojí nad strání s výhledem na Prahu dvě sousedící řadovky, ve kterých bydlí rodiny, jejichž členové prožívají pod povrchem zdánlivě všedních dní nečekaně osudové milostné příběhy. 
Honza cítí pokušení, ale protože si nechce komplikovat život, snaží se mu odolat. Marta, přestože je vdaná, občas neodolá, a Zbyněk se ani odolávat nepokouší. Táňa miluje tajně, Petra má zábrany, Tomáš je až příliš velký romantik, Cyril trochu zvrhlík a Adéla se miluje častěji než všichni předchozí dohromady, aby se necítila sama. 
Malý pražský erotikon je zábavným obrazem jejich intimního života, který líčí jejich touhy, okamžiky radosti i katastrofy od předškolního věku až po věk důchodový. 

.................................................

Můj pohled:
Kniha představuje komplikovaný vztahový propletenec a zajímavou sondu do života dvou rodin, které žijí vedle sebe v domech na Bábě, krásném místě v Praze. Kniha není na čtení náročná, pro mě byla vyloženě oddechovkou, ačkoliv mi několik desítek stran trvalo, než jsem si na svérázný styl autora zvykla a srovnala se s ním. Až jsem se po prvních zhruba sto stranách dokázala vžít do děje (nemohla jsem se s tou syrovostí světa (rozumějte že každý podvádí každého) zpočátku nějak srovnat a říkala jsem si, jestli nejsem naivní až hloupá, když já to mám v sobě nastaveno jinak), těšila jsem se, až zase knihu otevřu a budu pokračovat ve čtení. Byla jsem zvědavá, co osud (autor) pro jednotlivé postavy přichystal. Moc mě zajímalo, co bude dál. Jednou jsem si i poplakala, bylo mi líto Honzy. 
Celkově kniha není špatná, proto jsem jí udělila čtyři hvězdy z pěti, celkem se mi líbila, charaktery postav byly vykresleny bravurně, ale chyběla mi "hloubka" - obzvlášť ke konci, celkově se mi příběh zdál takový povrchní. Ale to určitě není chyba autora, ani děje knihy, asi je to ve mně, jsem asi náročnější čtenář. Rozhodně dílo nebudu hanit, protože moc se mi líbilo vykreslení života lidí před a po revoluci, moc ráda jsem se vrátila do doby, která se mě tolik nedotkla, protože jsem byla malý, sotva desetiletý špunt, když přišla revoluce. Setkávání s panem Čivrným v Bartolomějské bylo drsné a já jsem si představovala, jak asi žili moji rodiče, když byli ještě hodně mladí. Přečtení doporučuji všem krajanům. :)


Patrik Hartl:
Narozený 10.9.1976 v Olomouci, je kmenovým autorem a režisérem pražského divadla Studio DVA. Vystudoval filmovou a televizní režii na pražské FAMU. V divadle režíroval řadu divácky velmi úspěšných inscenací (Oteřené manželství, Caveman, Absolvent, Půldruhé hodiny zpoždění, Madame Melville). Jeho vlastní divadelní hry Hovory o štěstí mezi čtyřma očima, Klára a Bára, Soukromý skandál, Hlava v písku, Hvězda, Vysavač a 4 sestry se staly hity. Ve filmu debutoval komedií Taková normální rodinka. Jeho literární prvotinou byla kniha Prvok, šampón, tečka a Karel, která se díky velkému zájmu čtenářů dočkala mnoha dotisků. Následující román Malý pražský erotikon se stal Českým bestsellerem roku 2014. Nejnovější knihou je dvojromán Okamžiky štěstí.
Pana Hartla najdete i zde na jeho stránkách...

sobota 25. března 2017

ZE MĚ: Pavlína Brzáková

Název: Ze mě - cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška
Autor: Pavlína Brzáková
Vydalo: Nakladatelství Eminent, 2012


Anotace: 
Jedná se o autorizované povídání improvizátora, herce a divadelního režiséra Jaroslava Duška o narození, životě a smrti. Příběhy protkané přítomností, volné asociace a rozmanitá setkání se Skutečností. Knihu doprovázejí zdařilé ilustrace Zbyňka Zenkla, zaměstnance chráněné dílny Rolnička v Soběslavi. Kniha je věnována Matce Zemi a Otci Slunci.

.......................................

Můj pohled:
Kdo je Jaroslav Dušek nemusím zřejmě nikomu vysvětlovat. Pro někoho bláznivý herec, pro jiného moudrý muž. Já vidím obojí. Skvělého herce Pelíšky počínaje, Pustinou konče, vynikajícího improvizátora - Čtyři dohody v jeho nepřekonatelném podání také zdá se většina lidí zná a moudrého muže, který se snaží být blíž přírodě, vychází z učení Toltéků a dívá se s nadhledem na tento svět. Tentokrát nebudu psát obsah, ale vypíši zde spoustu postřehů, které mě maximálně zaujaly. A protože mám poznámky snad na každé straně knihy, bude to tuze dlouhý příspěvek. :D

"Indiáni vždy říkali bělochům: "My vám tuto zemi nemůžeme prodat, protože není naše, my spíš patříme k ní." Vnímali totiž sami sebe spíš jako součást země, ne jako její majitele."

"Můžeme zemi obývat, jenomže my ji chceme dobývat."

"Rostliny a zvířata vyhlášky nepotřebují a přesto vědí, jak mají žít."

"Slovo indiáni používám v širším smyslu. Tradičně se má za to, že toto pojmenování Kolumbus užil, protože si mylně myslel, že doplul do Indie. Ale nabízí se i jiné vysvětlení, které se mi líbí víc. Už tenkrát totiž existovaly podrobné mapy světa, jež někdo vytvořil, a my nevíme kdo. Ony mapy existují a jsou jednou z velkých nerozluštěných záhad. Takže Kolumbus věděl, kam doplul. A nazval ty lidi indiány, protože ho fascinovala harmonie a mír, které u nich pocítil. Žili "in Deo" - v Bohu. A proto i já používám slovo indián právě v tomto slova smyslu. Jsou to lidé držící se své tradice, prvotního principu."

"Politici by konečně měli začít chápat, že soupeření je třeba zahodit. Primárně tu přece nemůže jít o vítězství, prioritou musí být prosperita Země, zachování její krásy a bohatství, naše společné štěstí."

"Slyšel jsem takovou věc. Nějaký člověk údajně mluví s gorilami. Zná jejich posunkovou řeč. Zeptal se jich: "Proč používáte nástroje mnohem méně, než to dělají šimpanzi?" A gorila mu odpověděla: "My používáme nástroje méně, protože od nich je příliš blízko ke zbraním." Když toto odpoví gorila, nastavuje nám zrcadlo. Uvidíme svůj strach, ztrátu bdělosti. Uvidíme, jací jsme pitomci. Slovo "pitomý" původně znamenalo "krmený". "Husa pitomá" byla "husa vykrmená". Pita je dodnes arabsky chléb. My máme pití. Naše pitomost spočívá v naší vykrmenosti. Zejména naše civilizace obchodující s čímkoliv. A především s našimi dušemi. Pitomci, kteří ztratili bdělost. Neboť jestli gorila toto odpoví, je to vrchol bdělosti."

"Jsme běloši, civilizace, která se stěhuje a putuje. Klidně obsadíme jakékoliv území, všechno kolonizujeme. Máme schopnost všemu se přizpůsobit. Proto v nás vzniká mylný dojem, že i ostatní rasy jsou na tom stejně. Existuje spousta etnik, která jsou zakořeněná do půdy a považují se za součást země, již obývají. Měli bychom si proto uvědomit, že pokud se chceme na této planetě domluvit, musíme připustit svobodu pro každého."

"Vypadá to, že jediným skutečným problémem je lidské ego a jeho sobectví. Člověk se svou chamtivou nenažranou civilizací. Zvířata si celkem snadno vymezí svá teritoria, v nichž se pohybují, nepotřebují vytápěný dům, obejdou se bez automobilů, železnic a elektřiny. Jsou vybavena dokonale, v klidu přežívají  v různých teplotách, hloubkách, výškách. A mezitím se ve vesmíru pohybuje bytost, která se jmenuje člověk. Takový kosmický invalida, protože bez oděvu a bot, bez domu, auta, železnice, bez elektřiny a pračky, bez sekyrky a motorové pily, bez počítače a mobilu neobstojí... A ke všemu tahle bytost sama sobě namluvila, že je pánem tvorstva, a svůj komunikační systém uzavřela tak dokonale, že přestala rozumět ostatním složkám přírody, přestože ony se mezi sebou vzájemně dorozumějí všechny. Komunikují spolu stromy, rostliny, zvířata a hmyz, neboť jsou schopné se podle nějakých instinktů, podle nějakého určitého typu vědomí, díky vrozené společné moudrosti neustále dál a dál navzájem udržovat v proudu života. A mezitím se vyvíjejí lidské civilizační vlny, jež se objevují a zase zanikají. Člověk tu ční jako nějaká speciální bytost nebo si jen možná o své speciálnosti udělal divný obrázek."

"Majetek vyvolává lpění a další touhu po jmění. Je to princip, jemuž jsme my, naše civilizace, skočili na lep. Naší hlavní motivací je vlastnictví - něco mít, pak mít víc a ještě víc. A zase: kde a jak se to programuje? To je velice zvláštní. Programuje se to už ve škole. Hlavně v matematice. První, čemu se učíme, je sčítání. Jedna a jedna jsou dvě. Dvě je víc než jedna. Dvě a dvě jsou čtyři. Čtyři jsou víc než tři. Čtyři a čtyři je osm. Osm a osm je šestnáct. To je ještě víc. Kdybychom opravdu nebyli pokryteckou civilizací a učili své děti, že celek a jednota jsou naší matricí, učily by se děti jako první "dělení". Mohly by se učit třeba: "Tohle je koláč, a když ho rozpůlím, mám dva kusy. Když ho rozčtvrtím, mám čtyři kusy. Když udělám další dělení, mám osm kusů." Učily by se ty samé číslovky, ale jinak. Nebylo by toho víc, bylo by toho pořád stejně, ale získali bychom víc dílků. A tím pádem bychom porozuměli - tento svět vzniká dělením jednoty. Rozhojňováním jednoty. Ale my se učíme sčítat. Přidávat. Hromadit. Kupit. Nakupovat. Proč programujeme bytost na sčítání jako na hlavní matematický princip, přičemž dělení je brané jako něco složitějšího, co chápou až větší děti? Vždyť každé malé dítě pochopí, že když má nějaký celek, může ho rozpůlit. Jenže my malého člověka pomalinku programujeme do systému obchodu, hromadění, chamtivosti, a dokonce tvrdíme, že je to přirozené."

"Je samozřejmě pohodlnější věci mít než je nemít. Číňané mají jedno pěkné úsloví: Trám se propadne vlastní vahou. Propadne se, když je tak silný a těžký, že sám sebe neunese. Vzmach si přivodí vlastní krach. Jedno zanikne, aby vzniklo druhé. Pochopili jsme, že umírají lidé. Proč se tedy tak těžko smiřujeme s myšlenkou, že po svém rozmachu zanikne i civilizace? Je to přece v pořádku: jako nádech a výdech. V žertu, ale i vážně říkám, že bychom po sobě měli začít uklízet, neměli bychom dál zanášet planetu odpadem. Naše kulturně-vědecko-politická civilizace totiž zatěžuje Zemi tak jako nikdy předtím. Copak je možné cpát exkrementy v takovém množství do vody? Suchozemcovo hovno přece patří do půdy. Každé suchozemské zvíře vyměšuje na zem, protože zem to dovede zpracovat. Proč kulturní Euroameričan tenhle koloběh obchází? Spousta lidí sype odpadky do záchodu. Potom se diví, že jsou plná potrubí potkanů. Proč? Protože tam mají co žrát! Je to pro ně ráj. Mají tam teplo, jídlo, v rourách se jim dobře bydlí. Potkani jsou stejně jako žraloci odpovědí Synchronicity na naši nepozornost. Velkým problémem se stává překyselení planety. Kyselé deště, kyselá půda... Zdá se, že tento jev představuje ohrožení života, protože člověk je zhruba neutrální PH bytost, a dokonce - co se týče krve - lehce zásaditá. Formy života, jež jsou závislé na neutrálním nebo lehce zásaditém PH, v kyselém prostředí postupně bojují o přežití..."

A mohla bych pokračovat hned dál. Řekla bych, že všechny tyto informace jsem tak nějak v hlavě měla a věděla a tušila, ale Jaroslav je systematicky ucelil a najednou se mi zdá všechno jasné... dokonce i odpověď na otázku, proč je najednou kolem mě tolik rakoviny... 

Rozhodně si myslím, že se ke knize budu vracet, stala se mojí stálicí. Snažím se každý měsíc změnit jednu věc ve svém životě i v naší domácnosti, abychom neprodukovali tolik odpadu, abychom nepodporovali kosmetiku testovanou na zvířatech a abychom se chovali lépe k naší Matce Zemi. Jde to ztuha, přeci jen jsme s manželem vyrostli v něčem jiném, proto měnit něco najednou nejde. To bychom neustáli. Musíme pěkně postupně. Snad vytrváme. :D

Knížka je skvělá, člověku při čtení dochází spousta souvislostí a samozřejmě je spíš pro ty, kdo jsou s panem Duškem na jedné vlně. Pro ty ostatní nechť je alespoň inspirací. 

pondělí 13. března 2017

PÝCHA A PŘEDSUDEK: Jane Austen

Název: Pýcha a předsudek
Autor: Jane Austen
Vydalo: Nakladatelství Rozmluvy, 2008


Anotace:
Klasický román z prostředí zámožných středních vrstev na anglickém venkově na konci 18. a počátku 19. století.
Autorka líčí klidný a ničím nerušený život, všední radosti, zábavy a starosti. Rodinný klid bývá narušen zejména tehdy, když jsou v rodině dcery a na obzoru se objeví možný ženich. Vdavky jsou pro ženu v této době jedinou možností zaopatření a proto je nutné důmyslné splétání sítí kolem kandidáta ženitby. Autorka dává svému románu ironický podtext.

Další, naprosto vyčerpávající, recenze vydala Literární kavárna nakladatelství Bux a podrobnou recenzi najdete také na Klubu knihomolů.

.....................................................

Můj dojem:
Myslím, že k těm vyčerpávajícím recenzím už není co dodat, jen bych se opakovala, proto přidám jen několik svých vlastních postřehů. Nikdy jsem romány s tímto naladěním nevyhledávala, proto jsem se ke knize dostala až před pěti lety, při studiu anglické literatury, kde jsem měla napsat několika stránkovou esej na téma rozdíl v pojetí knihy a filmu (toho momentálně nejnovějšího zpracování). Jsem šťastná, že jsem začala knihou, která mě naprosto dostala. Líbí se mi humor, bystré úsudky a všechny ty lehce ironické komentáře, které se v knize vyskytují. Navíc, naprosto detailní popis prostředí mi úplně učaroval, mohla jsem si nádherně představovat místa, kde se děj odehrával. A že mám skvělou představivost! Právě díky tomu mě zřejmě filmové zpracování naprosto zklamalo. Horko těžko jsem film dokoukala. Vlastně doposud nechápu, jak se filmové zpracování může někomu líbit (ale samozřejmě různost našich názorů toleruji). Zásadní (pro mě) problém vidím v tom, že kniha je vrcholným dílem klasicismu, zatímco filmové zpracování odpovídá spíše romantismu, který mi není tolik blízký (mlha, zarostlé až zpustlé zahrady, opakování slov třikrát, atd.). Nicméně toto mě vedlo k dalšímu hledání jiného zpracování, které klasicismu spíše odpovídá (pro mě to znamenalo, že bude opravdu blíže mým představám)... A HLE...NAŠLA JSEM... šesti dílnou adaptaci BBC z roku 1995 (možno stáhnout tady), která naprosto předčila mé očekávání a já poprvé musím říct, že film předčil knihu - je to samozřejmě jen můj dojem, každý to může vidět jinak. Ale ta místa, kde se děj odehrává, jsou stejně tak krásná, jak jsem si vysnila v představách při čtení knížky. Velice mě oslovilo Pemberley, které chci od té doby navštívit (je to anglický Lyme Park v Peak Districtu - po zhlédnutí série jsem všechna místa na netu hledala). V hlavní roli hraje můj oblíbený Colin Firth pana Darcyho, a hraje ho na můj vkus fakt dobře... obdivovala jsem propracovanost tehdejších kočárů a prostě z této adaptace jsem nadšená, takže pokud se vám Pýcha a předsudek také líbí a chcete lepší zpracování než jen hodinovou filmovou náhražku, doporučuji úžasnou adaptaci BBC! :)

....................................................

The Bennet's family consists of Mr. Bennet, the gentleman with sarcastic sense of humour who pemanently twits his wife, Mrs. Bennet, about different things, and five daughters. Mrs. Bennet is a noisy woman who is not very clever, without education and good manners. Her only desire is to marry all her daughters to handsome, respectable and wealthy men. Two elder daughters are very pretty and clever. The second eldest, Elisabeth, is my favourite character in this story. The two youngest girls are "the most stupid girls in Britain" as their father said. They are not educated, without good manners, they like only balls and dancing, fashion, chasing the soldiers and nothing more. The youngest daughter, Lydia, was even so harmufl for her family that she almost destroyed the respect and seriousness of other girls.
Since my childhood I have never read love story books. I preferred war facts, bographies and non fictional literature. It took me the month to start reading this book. When I started on Friday evening, I was not able to stop and I was reading the whole night till the end of the book. I was enthusiastic and very happy that I was compelled to read it. I enjoyed the story, admired the detailed description of the characters as if they were very familiar to me. My adulation is connected with the amazing picturesque description of the nature. I should have admitted reading the story over and over again.
When I watched the film, I was very disappointed with it. I was looking forward to listening to the conversation between Elisabeth and Mr. Darcy, visiting the wonderful nature around Rosings Park and Pemberley in the movie. In the film there were a lot of romantic features - beautiful nature from the window, staying and reading the letter on the cliff, etc. I was able to see some gothic elements there as staying in the rain, mist in dramatic situations, saying "I love you" for three times. Nevertheless, I felt a lack of the kindest dialogues. The beauties of the nature were more wonderful in my imagination than in the movie. From my perspective the movie was nice, the main protagonists were good-looking actors but I was not able to overcome my disappointment of the dialogue's reduction.
My enthusiasm appeared again when I bought the six-part adaptation of Pride and Prejudice from the year 1995 (BBC) on DVDs. First, the object of my interest was the main protagonist I must admit. Colin Firth has been one of my favourite actors since my teenage. I cannot express my feelings from this adaptation. I love places, the beautiful nature, Pemberley and its surroundings, other mansions. I found my best series for the free days when I am tired or sad. Thank you for compelling me to read this book. These days when I find free time I read other books from Jane Austen. I would like to compare the style of writing and my feelings during the reading with Pride and Prejudice. 


Jane Austen:
Byla to anglická spisovatelka, představitelka tak zvaného rodinného románu. Ve svých dílech obvykle zachycovala život venkovských vyšších vrstev. Hlavními postavami jejich děl bývají inteligentní, morálně silné hrdinky, které ostře kontrastují s pošetilostí svého okolí.