Název: Ze mě - cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška
Vydalo: Nakladatelství Eminent, 2012
Jedná se o autorizované povídání improvizátora, herce a divadelního režiséra Jaroslava Duška o narození, životě a smrti. Příběhy protkané přítomností, volné asociace a rozmanitá setkání se Skutečností. Knihu doprovázejí zdařilé ilustrace Zbyňka Zenkla, zaměstnance chráněné dílny Rolnička v Soběslavi. Kniha je věnována Matce Zemi a Otci Slunci.
.......................................
Kdo je Jaroslav Dušek nemusím zřejmě nikomu vysvětlovat. Pro někoho bláznivý herec, pro jiného moudrý muž. Já vidím obojí. Skvělého herce Pelíšky počínaje, Pustinou konče, vynikajícího improvizátora - Čtyři dohody v jeho nepřekonatelném podání také zdá se většina lidí zná a moudrého muže, který se snaží být blíž přírodě, vychází z učení Toltéků a dívá se s nadhledem na tento svět. Tentokrát nebudu psát obsah, ale vypíši zde spoustu postřehů, které mě maximálně zaujaly. A protože mám poznámky snad na každé straně knihy, bude to tuze dlouhý příspěvek. :D
"Indiáni vždy říkali bělochům: "My vám tuto zemi nemůžeme prodat, protože není naše, my spíš patříme k ní." Vnímali totiž sami sebe spíš jako součást země, ne jako její majitele."
"Můžeme zemi obývat, jenomže my ji chceme dobývat."
"Rostliny a zvířata vyhlášky nepotřebují a přesto vědí, jak mají žít."
"Slovo indiáni používám v širším smyslu. Tradičně se má za to, že toto pojmenování Kolumbus užil, protože si mylně myslel, že doplul do Indie. Ale nabízí se i jiné vysvětlení, které se mi líbí víc. Už tenkrát totiž existovaly podrobné mapy světa, jež někdo vytvořil, a my nevíme kdo. Ony mapy existují a jsou jednou z velkých nerozluštěných záhad. Takže Kolumbus věděl, kam doplul. A nazval ty lidi indiány, protože ho fascinovala harmonie a mír, které u nich pocítil. Žili "in Deo" - v Bohu. A proto i já používám slovo indián právě v tomto slova smyslu. Jsou to lidé držící se své tradice, prvotního principu."
"Politici by konečně měli začít chápat, že soupeření je třeba zahodit. Primárně tu přece nemůže jít o vítězství, prioritou musí být prosperita Země, zachování její krásy a bohatství, naše společné štěstí."
"Slyšel jsem takovou věc. Nějaký člověk údajně mluví s gorilami. Zná jejich posunkovou řeč. Zeptal se jich: "Proč používáte nástroje mnohem méně, než to dělají šimpanzi?" A gorila mu odpověděla: "My používáme nástroje méně, protože od nich je příliš blízko ke zbraním." Když toto odpoví gorila, nastavuje nám zrcadlo. Uvidíme svůj strach, ztrátu bdělosti. Uvidíme, jací jsme pitomci. Slovo "pitomý" původně znamenalo "krmený". "Husa pitomá" byla "husa vykrmená". Pita je dodnes arabsky chléb. My máme pití. Naše pitomost spočívá v naší vykrmenosti. Zejména naše civilizace obchodující s čímkoliv. A především s našimi dušemi. Pitomci, kteří ztratili bdělost. Neboť jestli gorila toto odpoví, je to vrchol bdělosti."
"Jsme běloši, civilizace, která se stěhuje a putuje. Klidně obsadíme jakékoliv území, všechno kolonizujeme. Máme schopnost všemu se přizpůsobit. Proto v nás vzniká mylný dojem, že i ostatní rasy jsou na tom stejně. Existuje spousta etnik, která jsou zakořeněná do půdy a považují se za součást země, již obývají. Měli bychom si proto uvědomit, že pokud se chceme na této planetě domluvit, musíme připustit svobodu pro každého."
"Vypadá to, že jediným skutečným problémem je lidské ego a jeho sobectví. Člověk se svou chamtivou nenažranou civilizací. Zvířata si celkem snadno vymezí svá teritoria, v nichž se pohybují, nepotřebují vytápěný dům, obejdou se bez automobilů, železnic a elektřiny. Jsou vybavena dokonale, v klidu přežívají v různých teplotách, hloubkách, výškách. A mezitím se ve vesmíru pohybuje bytost, která se jmenuje člověk. Takový kosmický invalida, protože bez oděvu a bot, bez domu, auta, železnice, bez elektřiny a pračky, bez sekyrky a motorové pily, bez počítače a mobilu neobstojí... A ke všemu tahle bytost sama sobě namluvila, že je pánem tvorstva, a svůj komunikační systém uzavřela tak dokonale, že přestala rozumět ostatním složkám přírody, přestože ony se mezi sebou vzájemně dorozumějí všechny. Komunikují spolu stromy, rostliny, zvířata a hmyz, neboť jsou schopné se podle nějakých instinktů, podle nějakého určitého typu vědomí, díky vrozené společné moudrosti neustále dál a dál navzájem udržovat v proudu života. A mezitím se vyvíjejí lidské civilizační vlny, jež se objevují a zase zanikají. Člověk tu ční jako nějaká speciální bytost nebo si jen možná o své speciálnosti udělal divný obrázek."
"Majetek vyvolává lpění a další touhu po jmění. Je to princip, jemuž jsme my, naše civilizace, skočili na lep. Naší hlavní motivací je vlastnictví - něco mít, pak mít víc a ještě víc. A zase: kde a jak se to programuje? To je velice zvláštní. Programuje se to už ve škole. Hlavně v matematice. První, čemu se učíme, je sčítání. Jedna a jedna jsou dvě. Dvě je víc než jedna. Dvě a dvě jsou čtyři. Čtyři jsou víc než tři. Čtyři a čtyři je osm. Osm a osm je šestnáct. To je ještě víc. Kdybychom opravdu nebyli pokryteckou civilizací a učili své děti, že celek a jednota jsou naší matricí, učily by se děti jako první "dělení". Mohly by se učit třeba: "Tohle je koláč, a když ho rozpůlím, mám dva kusy. Když ho rozčtvrtím, mám čtyři kusy. Když udělám další dělení, mám osm kusů." Učily by se ty samé číslovky, ale jinak. Nebylo by toho víc, bylo by toho pořád stejně, ale získali bychom víc dílků. A tím pádem bychom porozuměli - tento svět vzniká dělením jednoty. Rozhojňováním jednoty. Ale my se učíme sčítat. Přidávat. Hromadit. Kupit. Nakupovat. Proč programujeme bytost na sčítání jako na hlavní matematický princip, přičemž dělení je brané jako něco složitějšího, co chápou až větší děti? Vždyť každé malé dítě pochopí, že když má nějaký celek, může ho rozpůlit. Jenže my malého člověka pomalinku programujeme do systému obchodu, hromadění, chamtivosti, a dokonce tvrdíme, že je to přirozené."
"Je samozřejmě pohodlnější věci mít než je nemít. Číňané mají jedno pěkné úsloví: Trám se propadne vlastní vahou. Propadne se, když je tak silný a těžký, že sám sebe neunese. Vzmach si přivodí vlastní krach. Jedno zanikne, aby vzniklo druhé. Pochopili jsme, že umírají lidé. Proč se tedy tak těžko smiřujeme s myšlenkou, že po svém rozmachu zanikne i civilizace? Je to přece v pořádku: jako nádech a výdech. V žertu, ale i vážně říkám, že bychom po sobě měli začít uklízet, neměli bychom dál zanášet planetu odpadem. Naše kulturně-vědecko-politická civilizace totiž zatěžuje Zemi tak jako nikdy předtím. Copak je možné cpát exkrementy v takovém množství do vody? Suchozemcovo hovno přece patří do půdy. Každé suchozemské zvíře vyměšuje na zem, protože zem to dovede zpracovat. Proč kulturní Euroameričan tenhle koloběh obchází? Spousta lidí sype odpadky do záchodu. Potom se diví, že jsou plná potrubí potkanů. Proč? Protože tam mají co žrát! Je to pro ně ráj. Mají tam teplo, jídlo, v rourách se jim dobře bydlí. Potkani jsou stejně jako žraloci odpovědí Synchronicity na naši nepozornost. Velkým problémem se stává překyselení planety. Kyselé deště, kyselá půda... Zdá se, že tento jev představuje ohrožení života, protože člověk je zhruba neutrální PH bytost, a dokonce - co se týče krve - lehce zásaditá. Formy života, jež jsou závislé na neutrálním nebo lehce zásaditém PH, v kyselém prostředí postupně bojují o přežití..."
A mohla bych pokračovat hned dál. Řekla bych, že všechny tyto informace jsem tak nějak v hlavě měla a věděla a tušila, ale Jaroslav je systematicky ucelil a najednou se mi zdá všechno jasné... dokonce i odpověď na otázku, proč je najednou kolem mě tolik rakoviny...
Rozhodně si myslím, že se ke knize budu vracet, stala se mojí stálicí. Snažím se každý měsíc změnit jednu věc ve svém životě i v naší domácnosti, abychom neprodukovali tolik odpadu, abychom nepodporovali kosmetiku testovanou na zvířatech a abychom se chovali lépe k naší Matce Zemi. Jde to ztuha, přeci jen jsme s manželem vyrostli v něčem jiném, proto měnit něco najednou nejde. To bychom neustáli. Musíme pěkně postupně. Snad vytrváme. :D
Knížka je skvělá, člověku při čtení dochází spousta souvislostí a samozřejmě je spíš pro ty, kdo jsou s panem Duškem na jedné vlně. Pro ty ostatní nechť je alespoň inspirací.
