čteme si...

...

Často se mi v hledáčku objevovaly knihy od R.S. Bernerové - Jaro, Léto, Podzim, Zima...

Hodně se mi totiž líbí některé Montessori prvky ve výchově a tak čerpám inspiraci mimo Pinterestu také v jedné facebookové skupině, kde přes tisíc rodičů tyto knihy vychvalovalo téměř do nebes... Delší dobu jsem zůstávala skeptická, možná ba přímo kritická... (já sama jsem se naučila číst už ve čtyřech, protože mi můj nejmilovanější dědeček půjčoval stroj na psaní a já jsem se ho pořád chodila ptát na jednotlivá písmena, až jsem nějak sama pochopila, že písmeno vedle písmena tvoří slovo - to už je 33 let).

Pořád jsem si říkala, že kniha bez textu je divná, že popisovat obrázky je sice dobrý, ale k tomu nemusím kupovat knihu... a moc jsem nechápala nadšení rodičů, kteří knihu tak vychvalovali... nakonec jsem se rozhodla koupit Zimu, jen tak na ochutnání (a protože nákup knih miluji), s tím, že uvidíme, zda se chytí nebo ne...

Máme ji týden a půl a je to Čmeláčkova nejmilovanější kniha... rád si čte o krtkovi a mravenečkovi a máme spoustu úžasných leporel a během roku jsme nastřádali i další knihy... ale ještě s žádnou jsem nezažila to, co s touto knihou... Čmelda ji vyžaduje ráno, několikrát přes den (když nejsme venku) a každý večer v ní skoro hodinu "čteme"...

Je skvělá... a pokud zatím popisujeme jen jednotlivé obrázky věcí a zvířátek, málokdy lidí, tak časem se přidají místnosti, obchody, další věci, potom krátké věty a časem i celé příběhy...

Za týden a půl si Čmelda osvojil veliké kvantum pasivní zásoby... ukáže na komín, anténu, miluje všechno, co lítá, pozná popelnici, pošťáka, telefonní budku... prostě paráda...

Včera jsem posílala odkaz na megaknihách kamarádce, které se kniha líbila a přestože je na ni její malá beruška ještě opravdu malá, tak jako Vánoční dárek od blízkých se hodí víc než nějaké plastové "blbiny" a zjistila jsem, že tam mají zrovna na tyto knihy akci...neváhala jsem zbytek knih objednat a Čmeláček je dostane jako vánoční dárek od babiček a dědečků... :D

Tady je několik našich stálic, které musíme brát s sebou i na výlety k babičce a dědovi... :)

Knížky o Krtkovi nezklamou nikdy, jinak jsou naší vášní zvířátka a dopravní prostředky... :)

Naše knihovna je mnohem širší a každý měsíc se minimálně o jednu knihu rozšiřuje, ale některé knížky používáme jenom společně, jiné má Čmeláček k dispozici neustále... :)

ROK A PŮL...

... jsme oslavili před týdnem... :)
... z Čmeláčka se stal ze dne na den veliký kluk... vyhodil si dudlík, přestal pít batolecí mlíčko a na výročí dostal svou novou postel... (postýlku jsme měli jen 120x60 a už se Čmelda budil při převalování, jak pořád někam narážel...

ŽIVOT BEZ DUDLÍKU...

... vedeme u nás doma již třetí týden...

Těhotná, čekající první přírůstek, jsem byla jasně rozhodnuta, že moje dítko dudlat určitě nebude... všechno bude úžasné, budeme se nosit, kojit co nejdéle a dudlík absolutně nebude potřeba...

Porod byl opravdu dlouhý a náročný, ale ustála jsem ho přirozeně, přestože "vyhnali" manžela a byli u mě kromě porodní asistentky i dva lékaři. Porodní asistentka mi pak říkala, že takový porod končí většinou akutním císařem a že jsem ztratila opravdu hodně krve... většina žen v takovém případě buď kolabuje a není dva dny ničeho schopná nebo naopak mají spoustu energie, jako by byly ve stavu lehce připitém... já jsem byla ve stavu připitém... ale naprosto vyčerpaná... a bohužel jsem se po náročném šití a té ztrátě krve nemohla hýbat... naštěstí mi Čmeláčka jedna úžasná sestřička nosila každou druhou hodinu na veliké, minimálně hodinové pomazlení a já jsem se nějak "zbrchala" a po dopolední vizitě si svoje dítko už vyžádala. Čmeláček se narodil veliký a mně po tom složitém porodu nenastupovalo mléko tak rychle, jak bylo potřeba, takže Čmeláček tři dny v nemocnici prostě proplakal (později mi i došlo, že mu tam bylo strašlivé vedro, jenže jako vyjukaná prvorodička, která si v tu chvíli nevěděla ani rady sama se sebou, nebyla schopná vůbec logicky přemýšlet, jsem to nepochopila). Dudlík jsem mu dávat nechtěla, ale po několikahodinovém pláči mu ho prostě dala jedna ze sestřiček... je fakt, že to zabralo... Tak jsme měli dudlík... používali jsme jej výhradně před usínáním a při cestování. Jinak si na něj Čmeláček ani nevzpomněl, měl jiné své oblíbené dřevěné hračky, které zpočátku žužlal. 

Časem si Čmeláček dudlal i častěji, urputněji, především v době, kdy začaly růst zoubky... přestávalo se mi to líbit... a taky jsem se bála předkusu, který dudlíky způsobují...

Neděle 23. 10. 2016 budiž zapsána jako den, kdy se Čmeláček rozhodl definitivně skoncovat s dudlíkem... jeho dudlík byl hnusný, rozbitý a rozkousaný, nechutnal mu, navíc mamka měla opravdu veliký strach, aby Čmeláček ve spaní nějaký utrhnutý kousek nevdechnul... a protože Čmelda jiný dudu odmítá, tak jsme bez... Čmeláček si dudu sám vyhodil do koše... mamka mu na rovinu řekla, že jiný dudlík už nebude, stejně se tím ničí zoubky... Čmelda koš zná, vyhazuje všechny odpadky - slupku od banánu, jídlo, které mu spadne na zem, špinavé plíny, atd. Počítali jsme, že to večer bude náročné, ale mamka byla pevně rozhodnuta už dudlík z koše netahat... říkala si, že je to krok správným směrem... a za týden už bude líp... Náročné to bylo, Čmeláček plakal, tulil se, ALE ANI JEDNOU ZA CELÝ TEN ČAS NEŘEKL, ŽE CHCE DUDU... Před tím si o něj takto říkal pravidelně... V noci se Čmeláček vzbudil a protože neměl co podudlat, plakal... asi ho i bolelo bříško, od půl jedné, do půl páté jsme se převalovali v posteli ... ALE ANI JEDNOU ZA CELOU DOBU NEPADLO SLOVO DUDU...

V pondělí jsme měli nějaké vyřizování na úřadech... a protože jsme byli úplně KO všichni tři, tak úkolem dne bylo přežít... Polední usínání je trochu náročnější, než večerní... Čmeláček je plačtivý... a mamka musí v náručí houpat a uspávat... (trochu krok zpět, ale stojí za to)... ale Čmelda do deseti minut vždycky usne... :) 

Po třech týdnech už si Čmeláček na dudu ani nevzpomene... vrátili jsme se k usínání v křesle (ono opravdu hojkat (byť jen deset minut) čtrnáctikilové dítko je opravdu o ruce... :) 

Dudu známe už jen z obrázků v knížce a ze starých fotek, kde Čmeláček okamžitě hlásí - mimi - sám už se za miminko nepovažuje, přeci jen už je mu rok a půl, nějak pochopil, že dudlík byl takovým předělem mezi mimi a mým úžasným velkým klukem, pomocníkem a parťákem... :D

Pokud někdy budeme mít další dítko, tak se dudu budu bránit jak jen to půjde... už žádné dudlání... :D