... když jsem otěhotněla, pracovala jsem už patnáctý rok jako učitelka (nejprve na malé škole, na poloviční úvazek, angličtinu, ve vedlejší vesnici - poté v menším městě poblíž mého rodného bydliště, na ZŠ a nakonec na velikánské střední škole v Brně technického zaměření, kde byly společně maturitní i učební obory), téměř celou dobu jsem také pracovala jako školní metodička prevence a posléze na střední škole i jako výchovná poradkyně - chodili za mnou kluci se všemi možnými problémy, občas tak šílenými, že jsem si po skončení našeho "jednání" musela odskočit na toaletu, abych si tam poplakala, jak je ten život k některým z nich nespravedlivý... už od samého začátku svého života to spousta žáků, kteří chodí na "učňák", nemá jednoduché a jejich tak zvaný hendikep se v pubertě vždycky projeví... ano, chodili za mnou žáci, kteří se nepohodli ve svém věku s vyučujícím a ti si vyžádali konzultaci u výchovné poradkyně, ale já jsem prostě chtěla docílit toho, že nejsem jen "školní policajt", ale prostě maják v rozbouřeném moři nebo oáza v poušti... a to se mi myslím celkem povedlo... většina "jednání" byla neoficiálních, nepodléhala žádnému zápisu, ale o to víc záleželo na mém postoji, mém porozumění a mojí radě...
... měla jsem pocit, že moje práce má smysl, když na to jde člověk lidsky, rozumně, se srdcem na dlani a ochotou pomoci (přestože to někdy znamenalo, že půjdu v podstatě sama proti své "funkci")... nikdy mě nikdo neposlal do jistých míst, jak se dnes často stává, neznamenalo to ani, že bychom s žáky nepracovali, naopak, doposud všichni moji žáci uspěli u maturitní zkoušky...
... a pak jsem potkala NEVÝCHOVU...
... s jejími principy veskrze souhlasím, v podstatě jsem vždycky žáky brala jako své partnery, neměla jsem potřebu se nikdy povyšovat... v podstatě není na co, ne? Přišli jme na svět všichni stejně a úplně stejně z něj také odejdeme... dobu mezi tím můžeme vyplnit různě a záleží na každém z nás, čím svůj čas vyplní... :)
... měla jsem pocit, že když to tak dobře zvládám s cizími dětmi, dokonce s těmi, o kterých se říká "děti brněnských ulic", s vlastní výchovou nebudu mít problém...
JAK MOC JSEM SE SPLETLA!!!!
... začátek jsme měli s Čmeláčkem hodně těžký, porod se nám nakonec povedl, ale trval moc dlouho, oba jsme byli vyčerpaní a mamka přišla o velikou spoustu krve, proto si ani Čmeláčka nemohla hned nechat u sebe...
... navíc přišel nějaký zvláštní pocit ZODPOVĚDNOSTI a zmizela ta naprostá lehkost, se kterou jsem dokázala pečovat o cizí děti...
... a taky všechny ty vzorce chování, které si neseme s sebou z výchovy vlastními rodiči...
... a v neposlední řadě obrovská únava... s tou jsem na začátku nepočítala... několik probdělých nocí, které už člověk nedožene a lehkost a hravost úplně zmizí...
... A PROTO I JÁ, KOVANÁ UČITELKA A OCHRÁNKYNĚ VŠECH DĚTÍ, RÁDA POSLOUCHÁM WEBINÁŘE MILÉ PANÍ KATKY KRÁLOVÉ z NEVÝCHOVY, u kterých si uvědomím, že některé věci by šly při výchově mého dítěte jinak, lépe... že přebalování, ani oblékání by nemusel být takový problém a že na všem se dá domluvit, protože ty děti už i v devíti měsících úžasně rozumí, přestože neumí mluvit a odpovídat...
a já s pokorou dodávám, že VYCHOVAT VLASTNÍ DÍTĚ JE MNOHEM NÁROČNĚJŠÍ ÚKOL, NEŽ ZKROTIT 30 "DĚTÍ ULICE" V JEDNÉ TŘÍDĚ NA UČŇÁKU... ;-)
TAKŽE MOJI MILÍ BÝVALÍ ŽÁCI I ŽÁKYNĚ... PŘESTOŽE SI TO ZROVNA TADY URČITĚ NIKDY NEPŘEČTETE, RÁDA A S LÁSKOU I NA VÁS NA VŠECHNY VZPOMÍNÁM... když je toho Valentýna! :-)
... a pak jsem potkala NEVÝCHOVU...
... s jejími principy veskrze souhlasím, v podstatě jsem vždycky žáky brala jako své partnery, neměla jsem potřebu se nikdy povyšovat... v podstatě není na co, ne? Přišli jme na svět všichni stejně a úplně stejně z něj také odejdeme... dobu mezi tím můžeme vyplnit různě a záleží na každém z nás, čím svůj čas vyplní... :)
... měla jsem pocit, že když to tak dobře zvládám s cizími dětmi, dokonce s těmi, o kterých se říká "děti brněnských ulic", s vlastní výchovou nebudu mít problém...
JAK MOC JSEM SE SPLETLA!!!!
... začátek jsme měli s Čmeláčkem hodně těžký, porod se nám nakonec povedl, ale trval moc dlouho, oba jsme byli vyčerpaní a mamka přišla o velikou spoustu krve, proto si ani Čmeláčka nemohla hned nechat u sebe...
... navíc přišel nějaký zvláštní pocit ZODPOVĚDNOSTI a zmizela ta naprostá lehkost, se kterou jsem dokázala pečovat o cizí děti...
... a taky všechny ty vzorce chování, které si neseme s sebou z výchovy vlastními rodiči...
... a v neposlední řadě obrovská únava... s tou jsem na začátku nepočítala... několik probdělých nocí, které už člověk nedožene a lehkost a hravost úplně zmizí...
... A PROTO I JÁ, KOVANÁ UČITELKA A OCHRÁNKYNĚ VŠECH DĚTÍ, RÁDA POSLOUCHÁM WEBINÁŘE MILÉ PANÍ KATKY KRÁLOVÉ z NEVÝCHOVY, u kterých si uvědomím, že některé věci by šly při výchově mého dítěte jinak, lépe... že přebalování, ani oblékání by nemusel být takový problém a že na všem se dá domluvit, protože ty děti už i v devíti měsících úžasně rozumí, přestože neumí mluvit a odpovídat...
a já s pokorou dodávám, že VYCHOVAT VLASTNÍ DÍTĚ JE MNOHEM NÁROČNĚJŠÍ ÚKOL, NEŽ ZKROTIT 30 "DĚTÍ ULICE" V JEDNÉ TŘÍDĚ NA UČŇÁKU... ;-)
TAKŽE MOJI MILÍ BÝVALÍ ŽÁCI I ŽÁKYNĚ... PŘESTOŽE SI TO ZROVNA TADY URČITĚ NIKDY NEPŘEČTETE, RÁDA A S LÁSKOU I NA VÁS NA VŠECHNY VZPOMÍNÁM... když je toho Valentýna! :-)
