Praha...

Na konci října jsem si vyrazila s kolegyní na prodloužený víkend do Prahy... Praha byla nádherná, odměnila naši návštěvu krásným počasím... zvládly jsme projít Muzeum na Florenci a jeho stálou výstavu... hezké bylo, že jsme měly vstup jako studentky, za to jsme si také nakoupily spoustu knih o věcech, které nás v muzeu zaujaly, teda já jen jednu, kolegyňka asi pět???... takže v podstatě provozovatelé o nic nepřišli... :) 

Shlédly jsme: 

• Praha v pravěku, Středověká Praha, Praha na přelomu středověku a novověku (1437–1620), Barokní Praha (1620–1784), Langweilův model Prahy z let 1826–1837 - unikátní model Prahy vyrobený ručně z papírové lepenky
  
• 3D kino –  virtuální průlet Langweilovým modelem Prahy
• Muzeum pro děti a Langweilova herna – multifunkční prostor pro malé i velké
• Slabikář návštěvníků památek – hmatová expozice určená pro vidoucí i nevidomé návštěvníky věnovaná románskému slohu a gotice

Moc nás zaujal Langweilův model Prahy... opravdu unikátní model... stejně jako 3D virtuální průlet tímto modelem z pozice holuba :) Strávily jsme tam mnohem víc času, než jsme původně plánovaly, ale nic nás netížilo, šlo to... na jídlo jsme chodily do do blízkého "mekáče", kde jsem se na pár dní zamilovala do tolik haněných hranolek a různých zeleninových salátů... kolegyňka mě naučila jíst veliké čokoládové kostky, myslím se jim v cizině říká "brownies" ... bydlely jsme také na Florenci, v hostelu, který byl levný a kupodivu opravdu luxusní... moc se mi tam líbilo... 

V sobotu jsme zvládly Staré Město, židovskou část, i PRAŽSKÝ HRAD... poznala jsem jedno opravdu luxusní místo, kam mě kolegyňka vzala... a to sem:

Je to přesně tento dům na Nerudově ulici - ten rohový se zavřenými okenicemi ... úžasná čokoládovna a jaké skvosty se tam dají pořídit... :) Daly jsme si tam čokoládu extra hustou a k tomu úžasnou velikánskou hořickou trubičku a totálně se přesladily... každopádně má tato čokoládovna extra kouzlo, doporučuji navštívit a také si zajít na WC, protože uvidíte úplnou nádheru!!!! Nejsem technik, ani architekt, ale myslím, že ten dům má svoji duši, je tam kouzelné atrium, člověk se ocitne v naprosto jiném světě, jiném století, jiné realitě - jak wikipedie říká: V novověké architektuře se pojmem atrium rozumí zpravidla dvůr zastřešený prosklenou střechou, někdy takovýto zastřešený prostor označujeme slovem dvorana. 

 Moc se mi líbí také Schwarzenberský palác... s jeho sgrafiti... :)

Jak říká wiki: Schwarzenberský palác nebo též Lobkovický palác je renesanční palác na Hradčanském náměstí v Praze, který v minulosti sloužil jako reprezentativní residence při sídle českých králů nejprve hlavám rodů Lobkoviců, Rožmberků, Eggenbergů a nakonec Schwarzenbergů, kteří palác vlastnili až do roku 1947. Dnes trojkřídlá budova byla postavená mezi lety 1545-1567 pod vedením Agostina Galliho (zvaného též Augustin Vlach), jako městskou rezidenci Jana mladšího Popela z Lobkovic na spáleništi několika středověkých domů. Jedná se o výraznou, a také poměrně ranou renesanční stavbu, jejíž fasády jsou řešeny pomocí bohatě utvářeného sgrafitového dekoru. Charakteristické je použití mohutných, z větší části podvojných oken s tesanými renesančními ostěními, mohutné lunetové římsy i etážových, bohatě členěných a zdobených renesančních štítů. V interiérech se dochovaly cenné renesanční nástěnné malby z doby kolem roku 1580.

Nesmím zapomenout na procházku po vyšehradském hřbitově... a nákup krásných hrníčků... jsou nádherné a pokaždé, když pojedu do Prahy, si musím jeden koupit, abych měla ucelenou sadu...

prodávají se v takovém malém zapadlém krámečku kousek od Jedličkova ústavu, člověk by tam takové skvosty vůbec nečekal... 

Jako dítě... :)

Ačkoliv se odmítám řadit mezi alternativní matky, úplně "normální" matka taky nejsem... Zřejmě jako vždy jdu svojí "neprošlapanou" cestičkou a musím být úplně svá... Pravdou je, že se snažím poctivě studovat leccos a kriticky vyhodnocovat, co je pro moje dítě nejlepší... a také tvrdím, že co je nejlepší pro nás, nemusí být nejlepší pro naše sousedy. Závisí tedy na každém, jak si svoje mateřské záležitosti i výchovu naladí...

Hodně vycházím z Nevýchovy, jelikož souhlasím s tím přístupem, že děti jsou malé dokonalé bytosti, mnohem lepší a na vyšší úrovni než my, společenskými normami a vlastně celým společenským systémem zdevastovaní - dospělí. Chtěla bych na to jít tak, abych své dítě ve všem podporovala a byla bych ráda, aby bylo v životě hlavně šťastné, protože pokud najde svoje vnitřní štěstí - ten malý jiskřivý plamínek a bude zdravé, všechno ostatní při troše snahy přijde... 

Nemám moc ráda plastové hračky, ale je fakt, že v prvních měsících pro miminka snad ani jiná, než plastová kousátka, neexistují - nebo jsem málo hledala... hraček nemáme mnoho, ale díky hodným babičkám, dědečkům, tetičkám a dalším členům se naše "hračkářství" pomalu rozrůstá... miluju interaktivní hračky... za ty bych darující i ohubičkovala... :D - ale kromě myšlení rozvíjejících hraček je nutností mít i hračky, se kterými se dá jen tak odpočívat (jako jsem já měla svého Vášina).

A naše poslední úlovky?

aneb dřevěné hračky od firmy Detoa :)

I já jsem si udělala takovou předvánoční radost...

Vánoční ozdoby na vánoční stromeček... :) 

(ten nemíváme klasický, spíš takový starodávný... ale o tom zase někdy jindy...  :D )

Čtu si...

Čtení - jeden z mých nejmilejších koníčků... tedy společně s cestováním (se kterým je teď na chvíli utrum), hudbou, turistikou, zahradničením, sbíráním inspirace kdekoliv a dalšími, pro mě zajímavými, věcmi... mi  přináší neuvěřitelnou radost...

Na chvíli jsem odložila svou nejmilejší knížku (aneb dárek od kamarádky pro čerstvou maminku), kompletní dílo Shakespearovo... a věnuji se teď trochu lehčímu žánru... :) 

Shakespearovy komedie nemají chybu, brilantní text, vtipné dialogy, propracované postavy i prostředí... miluju jeho svět! :) Moji nejmilejší komedií je Much Ado About Nothing -- aneb Mnoho povyku pro nic... :) Skvěle ji pojali i na Shakesparových slavnostech loni v létě na Špilberku... tady

Přečetla jsem na doporučení mé milé sousedky Druhý život Marýny G. - v podstatě jedním dechem... :) Docela zajímavá knížka, skládá se ze čtyř příběhů žen, jak šly generace za sebou... nejdelší část je věnovaná samotné Marýně, ženě žijící v drsném prostření Beskyd v období kolem druhé světové války... ač kritika nebyla úplně nejlepší, mně se kniha i přesto moc líbila... je to takový časosběrný kousek, obsahuje spoustu momentů k zamyšlení pro ty, co se nad životem zamýšlí rádi...

Žítkovské bohyně jsem teprve začala a nemám teď moc času na čtení, tak recenzi poskytnu později... :)

Krásné pondělí, krásný celý týden! :)

Monday, Monday - The Mammas and Pappas

Vrátit se v čase...

Děti, čtyřletá dvojčata mojí sestřenice, mě přiměly zamyslet se nad tím, jak ten čas letí... :) Potkaly jsme se na návštěvě u naší babičky... 

Babička má skvělý byt (v dvougeneračním domku) ve tvaru obdélníku, jehož konce vyplňují větší pokoje... v jednom, neprůchozím, má babi ložnici, druhý je průchozí, má dva vchody do obýváku... uvnitř zbylého obdélníku je koupelna s WC a kolem dokola chodbičky ve tvaru čtverce... je tam opravdu chodba, dál podlouhlá kuchyně, jídelna a chodba se spoustou skříní - sloužící jako úložný prostor... když jsme byli malí a sešli se na návštěvě u babičky, tak nás, jako děti, nenapadlo nic lepšího, než je v těch propojených chodbách honit a různě se jeden druhému schovávat... tu za závěsem, tu za dveře, za pračku, za velikánskou květinu, za gauč, za křeslo nebo za akvárium, které bylo součástí obývacího pokoje... 

Pravda, dneska už obývací pokoj obývají několikadenní návštěvy (já, když přijedu), takže už neslouží ke schovkám, taky už tam není ani akvárium, ani velikánská palma... nicméně s nadšením jsem sledovala dvojčata, jak běhala kolem dokola a honila se, a dokonce jsem si rozpomenula na barvu tehdejšího závěsu (dnes tam visí modrý), kam jsme se jeden druhému schovávali... to když se malé Berušce podařilo nenápadně schovat a Brouček ji nemohl najít... 

Nám bylo tehdy taky kolem čtyřech - pěti let... vzpomínky byly dávno zasunuté až na nejhlubší dno vědomí, protože jsou absolutně nepotřebné, ale s těmi malými sluníčky jsem si na tu dávno zapomenutou dobu ihned vzpomněla... :)

Všichni stárneme... to je krutá pravda... proto nesouhlasně vrtím hlavou, když moji rodiče i babička říkají, že jsou ti malí capartíci divocí a rozjívení... nejsou, my jsme bývali stejní... to bohužel jen rodiče a babička zestárli a jinak snáší dětský křik, hluk a pohyb... :)

Jak se ztrácím a zase nalézám...

     Dnes v noci, 3:33 bliká na troubě i mikrovlnce... nespíme, Čmeláček odpočívá po nočním papání, zprvu si chce hrát, proto ležíme na pěnových podložkách mezi rozloženými hračkami, poté čteme jeho první knížku - o malých zvířecích mazlíčcích (musíme ji číst několikrát denně, několikrát za sebou) a nakonec má Čmeláček potřebu se tulit... a právě v těch 3:33 nemáme na práci nic lepšího, než se pusinkovat... :D Přesně tyto momenty se zapisují na úplný vrchol mého seznamu úžasných zážitků... :) Při následném uspávání mého malého miláčka přemýšlím nad tím, jak pět měsíců po porodu zase pomalu nacházím sama sebe... a jak zbytečně jsem samu sebe ztratila...

     V podstatě, při podrobném zkoumání, jsem přišla na to, že svoje nepříliš sebevědomé (jak kdy a jak kde) JÁ vždycky (a to bych zdůraznila) nechám převálcovat někým naprosto nesebevědomým... za "vyzkoumání" by také stálo, proč zrovna já sebevědomím nehýřím, ale to je zase otázka pro jiný článek... :)

     Stalo se mi to několikrát v životě, vždycky to byl velký mezník, který mě posunul někam dál na mé životní cestě... poprvé jsem se ztratila v sedmnácti na gymplu... nevědouce co se sebou, přestala jsem chodit do školy a "žila"... každý den, zatímco rodičům jsem doma tvrdila, že ve škole nic nového, jsem sedla na autobus či vlak a někam jela... pokaždé jsem si vybrala jiné místo... díky těm třem měsícům jsem poznala různá místa na Moravě a také Východní Čechy. Pravda, pak už jsem moc chtěla, aby to nějak prasklo, protože toho bylo moc a nešlo se nijak vrátit... ALE já jsem se za ty tři měsíce naučila o životě strašně moc! ... dneska to vidím tak, že jsem to tehdy hrozně potřebovala... potřebovala jsem se nějak vymezit, poznat, poznat život, dostávat se do různých situací... řešit je sama za sebe... a vyčistit si hlavu... dneska, zpětně, to vidím jako to nejlepší, co jsem tehdy pro sebe udělala, nasměrovalo to celý můj další život... sice to byl pak průšvih jak mraky... a naši udělali to nejlepší, co tehdy mohli... nechali mě v tom řádně vymáchat... musela jsem si to vyřešit celý úplně sama... nikdy na ten pocit ponížení nezapomenu...i tento pocit mě nasměroval k tomu, že TAK už se ponížit nikdy nenechám... ale alespoň jsem se našla...

     Dalším mezníkem byl rok 2000... umřel mi můj milovaný dědeček a moje milovaná prababička... v rozmezí tří měsíců... najednou bylo pusto prázdno... nic nebylo jako dřív... pamatuju si, jak jsem ze sebe ten stres chtěla smýt... asi dva měsíce jsem měla takové zvláštní nutkání si každý den mýt vlasy - a myla jsem si je i šestkrát... pak to nějak odeznělo... paradoxně i tyto velmi smutné události ovlivnily můj směr... pravda, ještě asi necelý rok mi trvalo, než jsem se našla, ale pak už moje dráha byla celkem jasná... a já jsem ten život žila opravdu na plno... studiem, prací - tu jsem mooooc milovala, cestováním, setkáváním s lidmi, kteří mi "sakra" stáli za to...

     Moje první pracovní výpověď... po pěti letech na stejném místě... ano, říkala jsem svoje názory nahlas, neučesaně a syrově - paní šéfové, která to neuměla přijmout... byla pravda trochu ješitná, ale dnes vím, že to byla jasná cesta do pekla... na konci mi jeden hlas (milý kolega) pošeptal, že o mě nemá strach, že já se dokážu prosadit... zrovna od tohoto člověka mě to moc potěšilo, moc povzbudilo a on ani netuší, kolik síly mi dodal... opouštěla jsem místo, které jsem milovala po všech směrech... dnes už bych svoje názory prezentovala jinak... :) člověk se stále učí a především ze svých chyb! :)

     Největší životní zlom byl po dostudování mé první vysoké, kdy jsem potřebovala NOVÝ ZAČÁTEK... odstěhovala jsem se do Brna... začal mi nový život, zpočátku docela těžký, než jsem našla práci, trvalo to dva měsíce a pravda peněz jsem moc neměla... první rok v Brně byl zlomový, byla jsem často sama, bez přátel, ale zvykla jsem si, užívala jsem si to, nakonec jsem si i v té samotě občasné libovala...tam jsem samu sebe opravdu našla... ÚPLNĚ TOTÁLNĚ... už věřím tomu, že člověk se najde především, když zůstane sám se sebou... :) byl to úplný restart... a díky němu jsem získala všechno, co teď mám a není toho málo... jak řekla moje současná kolegyně... teď už máš vlastně všechno... ta věta mě provází, protože s pokorou a díkem hlásím, že mám opravdu všechno, včetně spousty splněných snů... :)

     Jen to mateřství mě zaskočilo nějakou nepřipravenou, byť jsem se poctivě připravovala celých zhruba osm měsíců... možná i tím našim těžkým začátkem, který naše úžasné miminko zvládlo o hodně lépe než já, jsem se někde "sekla" a první měsíce jsem nebyla schopná rozumně uvažovat, možná na mě dopadla ta tíha rodičovství... nevím... byla jsem moc vyplašená a dle svého soudu všechno dělala špatně, přestože chtěla dělat co nejlépe... chudák náš Čmeláček... teď, po pěti měsících, si myslím, že začínám nacházet sebe samotnou a především jsem začala rozumět jemu... KONEČNĚ SI TO ZAČÍNÁME UŽÍVAT!!!

Ideální ráno... :)

Před několika lety, na speciálním semináři k výcviku školních metodiků prevence, jsme dostali zajímavý úkol k zamyšlení... jak si představujete svůj IDEÁLNÍ DEN...

Zpočátku jsem nebyla schopná nic vymyslet... už tehdy jsem život pojímala v maličko jiném úhlu pohledu než většina... Kolegyně představovaly masáže a nakupování oblečení, vynikající oběd v luxusní restauraci, některé i den strávený s krásným mužem... jiné kolegyně v ideálním dnu něco tvořily... v myšlenkách jsem se už tehdy zatoulala... můj ideální den začíná ránem... 

Ideální ráno začíná hodinu a půl před probuzením ostatních... kdy připravím snídani (nejlepší snídaně jsou ty, kdy si můžeme vybírat a kombinovat - tak jako třeba snídaně v hostelech - a úplně nejlepší snídaně jsem zažila v utrechtském hostelu Strowis - tady...), udělám si dobrou kávu (protože bez kávy nemůže den pořádně začít) a sama se pomalu probouzím. Během hodiny dělám věci, které mám ráda... miluju ten ranní klid, kdy všichni ještě spokojeně oddechují v pelíšcích a sní své krásné sny... miluju probouzející se den, přírodu a vůbec samotné jitro... 

Tehdy jsem si představila chatu někde na samotě v horách, s výhledem zase jen někam do hor, majestátně se vypínajících po celém mém obzoru. Něco jako tohle:

nebo tohle:

Snídaně na takovém místě je opravdu mým snem (v podstatě jednoduše splnitelným, ale nechávám to uzrát...)

O víkendu jsem trochu slevila, ale pocit štěstí z krásného rána by byl naprosto stejný a úchvatný, jako snídaně v horách... svítilo sluníčko, vyšla jsem v pyžamu a tlustém županu ven, nakrmit naši divou zvěř... bernskou salašnici - naši pětiletou milovanici a černého kocourka s bílými ťapkami - tříletého milunka ... ideální počasí i příležitost dát si snídani pěkně na dvorku pod pergolou... tento sen je pro mě za krásných časných letních rán zatím také nesplnitelný... ač máme dvorek s pergolou přesně podle našich plánů a představ, zatím ho sdílíme s manželovými osmdesátiletými prarodiči, takže si splnění tohoto snu také nechávám až na někdy příště...

A tím se konečně dostávám k dnešnímu ideálnímu ránu... přestože vzhůru od šesti, po papkání v sedm, můj milovaný malý synek opět usnul... měla jsem čas projít emaily i své oblíbené blogy, přečíst si pár zajímavých článků a rozvařit oběd i svačinku pro Čmeláčka... když se probudil (a co je důležité: v dobré náladě), mockrát jsme se pusinkovali a smáli se spolu a protancovali na hezké písničky celé dopoledne - tedy alespoň jeho část, než jsme vyrazili na procházku... 

... A TOMU JÁ ŘÍKÁM: MOJE IDEÁLNÍ RÁNO... :D 

(s pocitem dokonalého štěstí stejně, jako bych trávila ráno na samotě v horách...)

https://www.youtube.com/watch?v=qjP526-TE8k

Pohodový víkend... :)

...v sobotu jsem dostala první pusu (od svého pětiměsíčního syna), pocity jsou nepopsatelné a nesdělitelné, nejdou ani k ničemu přirovnat...

... proběhl podzimní sběr ořechů i šípků (nechodíme krást, máme vlastní, tedy alespoň ty ořechy, o šípky tu na jihu takový zájem není)

... miluju pohodové víkendy (už jsem se asi i naučila přecházet drobné vady jako je neustálé ublinkávání a bolest zatím nerostoucích zoubků - o tom blinkání by určitě mohla popovídat i Lucka Vondráčková... oproti ní mám to štěstí, že když mě někde malý poblinká, nebude o tom vědět celý národ, takže si vlastně nemám na co stěžovat!

Odměnou za sběr plodů podzimu nám byl chutný koláček a čajík v oblíbeném hrníčku... :)