MĚLA BYCH SE POŘÁDNĚ VYSPAT...

... si říkám už přes týden... zatím se mi nedaří... po večerech uklízím, vařím, peču, žehlím (se sluchátky na uších a alespoň nějaké knihy poslouchám, když nejsem schopná nic přečíst) a když se konečně dostanu kolem desáté do postele, jako by to vycítil, budí se Čmeláček s napuchlými dásněmi a rostoucími zoubky nebo nafouklým bříškem a větříky... když Čmeldu uspím, trvá mi docela dlouho než opět usnu... z mého pohledu za malý okamžik opět Čmelda pláče... naspím tak v průměru trhaně 4 - 4,5 hodiny denně... snažím se nebýt v noci napružená... (uvědomila jsem si, že když jsem taková rozespalá, nejsem v nejlepší psychické pohodě... ) ... to Čmeldu něco trápí, ne mě... on potřebuje moji pozornost... přes den spát nechodím, vždycky se něco najde a něco do toho vleze... :) 

Dnes jsme měli na návštěvě mou kamarádku a současně bývalou kolegyňku z práce... sdílely jsme šest let společnou kancelář... a to už je nějaká doba na to, abychom o sobě věděly všechno... loučily jsme se před dvěma roky, ona odcházela do důchodu, já do kabinetu výchovného poradenství... setkávaly jsme se poměrně pravidelně i nadále, ale od porodu nám to ještě nějak nevyšlo... až dnes, na Čmeldovo devítiměsíční výročí... :D 

Odpoledne jsme šli s Čmeldou doprovodit kolegyňku na autobus a současně jsem měla v plánu něco dokoupit v obchodě, který máme hned u zastávky... při odchodu obvyklý kolotoč a Čmeldův tyjátr, coby jarní dítě se nerad obléká do bund a čepiček. Plánovala jsem ho vzít do manducy, takže jsem nejprve musela zcela ustrojit sebe, nastavit manducu, obléct vzpouzející se dítě, rychle mu vnutit dudlík a nějakou hračku, abych ho zabavila, vstrčit jej do manducy a rychle všechno vypnout a zkontrolovat a jít pryč, aby nám nebylo vedro... upřímně, ze mě už v tu dobu tekly první kapky potu. Myslím, že podobnou anabází prochází snad všichni rodiče. :D Při odchodu jsem do kapsy u kabátu rychle strčila dvoustovku, to mi na máslo a půl chleba, banány a dva jogurty stačit bude...

Autobus měl trochu zpoždění, kolegyňka začínala být lehce nervózní, aby nezmeškala přestupní spoj, přišel za námi na zastávku přiopilý soused, který vůbec nerespektoval naše soukromí a pořád nám vykládal věci, které s námi neměly žádnou spojitost (kolegyňka to vůbec nechápala), poté jsme potkali známé, které jsme už dlouho neviděli, za chvíli přijel autobus a všichni se rozešli, kolegyňka odjela... my jsme vyrazili do obchodu... několikrát jsem si opakovala, co musím koupit a kdo ví, nad čím jsem dál přemýšlela. Když jsem přišla k pokladně, došlo mi, že nemám peněženku... jelikož jsem byla tou dobou jedinou zákaznicí v oblasti pokladen, nešlo dělat nic jiného, než si ze sebe udělat legraci, odložit košík a valit domů pro peníze... Naštěstí to nemáme moc daleko... O co horší bylo mé zděšení ze sebe samotné, když jsem otevřela doma peněženku (abych si v obchodě nehodila další "trapas" tím, že sice peněženku mám, ale v ní žádné peníze) a došlo mi, že jsem si dvě stovky strčila do kapsy při odchodu... JÁ JSEM NA TO PROSTĚ ÚPLNĚ ZAPOMNĚLA... Alespoň jsem si z domu vzala i tašku, jelikož jsem toho přikoupila trochu víc, než jsem původně plánovala... 

Svůj zkrat jsem holkám v obchodě pěkně popovídala k všeobecnému obveselení... :D 

Měla bych se pořádně vyspat... :)

Zdroj: https://www.google.cz/search?q=sp%C3%A1nek&espv=2&biw=1920&bih=905&source=lnms&tbm=isch&sa=X&ved=0ahUKEwiM0sO_ptzKAhXHchQKHSb3Am8Q_AUIBigB#imgrc=3vJO_ppEAykIYM%3A