Jak se ztrácím a zase nalézám...

     Dnes v noci, 3:33 bliká na troubě i mikrovlnce... nespíme, Čmeláček odpočívá po nočním papání, zprvu si chce hrát, proto ležíme na pěnových podložkách mezi rozloženými hračkami, poté čteme jeho první knížku - o malých zvířecích mazlíčcích (musíme ji číst několikrát denně, několikrát za sebou) a nakonec má Čmeláček potřebu se tulit... a právě v těch 3:33 nemáme na práci nic lepšího, než se pusinkovat... :D Přesně tyto momenty se zapisují na úplný vrchol mého seznamu úžasných zážitků... :) Při následném uspávání mého malého miláčka přemýšlím nad tím, jak pět měsíců po porodu zase pomalu nacházím sama sebe... a jak zbytečně jsem samu sebe ztratila...

     V podstatě, při podrobném zkoumání, jsem přišla na to, že svoje nepříliš sebevědomé (jak kdy a jak kde) JÁ vždycky (a to bych zdůraznila) nechám převálcovat někým naprosto nesebevědomým... za "vyzkoumání" by také stálo, proč zrovna já sebevědomím nehýřím, ale to je zase otázka pro jiný článek... :)

     Stalo se mi to několikrát v životě, vždycky to byl velký mezník, který mě posunul někam dál na mé životní cestě... poprvé jsem se ztratila v sedmnácti na gymplu... nevědouce co se sebou, přestala jsem chodit do školy a "žila"... každý den, zatímco rodičům jsem doma tvrdila, že ve škole nic nového, jsem sedla na autobus či vlak a někam jela... pokaždé jsem si vybrala jiné místo... díky těm třem měsícům jsem poznala různá místa na Moravě a také Východní Čechy. Pravda, pak už jsem moc chtěla, aby to nějak prasklo, protože toho bylo moc a nešlo se nijak vrátit... ALE já jsem se za ty tři měsíce naučila o životě strašně moc! ... dneska to vidím tak, že jsem to tehdy hrozně potřebovala... potřebovala jsem se nějak vymezit, poznat, poznat život, dostávat se do různých situací... řešit je sama za sebe... a vyčistit si hlavu... dneska, zpětně, to vidím jako to nejlepší, co jsem tehdy pro sebe udělala, nasměrovalo to celý můj další život... sice to byl pak průšvih jak mraky... a naši udělali to nejlepší, co tehdy mohli... nechali mě v tom řádně vymáchat... musela jsem si to vyřešit celý úplně sama... nikdy na ten pocit ponížení nezapomenu...i tento pocit mě nasměroval k tomu, že TAK už se ponížit nikdy nenechám... ale alespoň jsem se našla...

     Dalším mezníkem byl rok 2000... umřel mi můj milovaný dědeček a moje milovaná prababička... v rozmezí tří měsíců... najednou bylo pusto prázdno... nic nebylo jako dřív... pamatuju si, jak jsem ze sebe ten stres chtěla smýt... asi dva měsíce jsem měla takové zvláštní nutkání si každý den mýt vlasy - a myla jsem si je i šestkrát... pak to nějak odeznělo... paradoxně i tyto velmi smutné události ovlivnily můj směr... pravda, ještě asi necelý rok mi trvalo, než jsem se našla, ale pak už moje dráha byla celkem jasná... a já jsem ten život žila opravdu na plno... studiem, prací - tu jsem mooooc milovala, cestováním, setkáváním s lidmi, kteří mi "sakra" stáli za to...

     Moje první pracovní výpověď... po pěti letech na stejném místě... ano, říkala jsem svoje názory nahlas, neučesaně a syrově - paní šéfové, která to neuměla přijmout... byla pravda trochu ješitná, ale dnes vím, že to byla jasná cesta do pekla... na konci mi jeden hlas (milý kolega) pošeptal, že o mě nemá strach, že já se dokážu prosadit... zrovna od tohoto člověka mě to moc potěšilo, moc povzbudilo a on ani netuší, kolik síly mi dodal... opouštěla jsem místo, které jsem milovala po všech směrech... dnes už bych svoje názory prezentovala jinak... :) člověk se stále učí a především ze svých chyb! :)

     Největší životní zlom byl po dostudování mé první vysoké, kdy jsem potřebovala NOVÝ ZAČÁTEK... odstěhovala jsem se do Brna... začal mi nový život, zpočátku docela těžký, než jsem našla práci, trvalo to dva měsíce a pravda peněz jsem moc neměla... první rok v Brně byl zlomový, byla jsem často sama, bez přátel, ale zvykla jsem si, užívala jsem si to, nakonec jsem si i v té samotě občasné libovala...tam jsem samu sebe opravdu našla... ÚPLNĚ TOTÁLNĚ... už věřím tomu, že člověk se najde především, když zůstane sám se sebou... :) byl to úplný restart... a díky němu jsem získala všechno, co teď mám a není toho málo... jak řekla moje současná kolegyně... teď už máš vlastně všechno... ta věta mě provází, protože s pokorou a díkem hlásím, že mám opravdu všechno, včetně spousty splněných snů... :)

     Jen to mateřství mě zaskočilo nějakou nepřipravenou, byť jsem se poctivě připravovala celých zhruba osm měsíců... možná i tím našim těžkým začátkem, který naše úžasné miminko zvládlo o hodně lépe než já, jsem se někde "sekla" a první měsíce jsem nebyla schopná rozumně uvažovat, možná na mě dopadla ta tíha rodičovství... nevím... byla jsem moc vyplašená a dle svého soudu všechno dělala špatně, přestože chtěla dělat co nejlépe... chudák náš Čmeláček... teď, po pěti měsících, si myslím, že začínám nacházet sebe samotnou a především jsem začala rozumět jemu... KONEČNĚ SI TO ZAČÍNÁME UŽÍVAT!!!