Děti, čtyřletá dvojčata mojí sestřenice, mě přiměly zamyslet se nad tím, jak ten čas letí... :) Potkaly jsme se na návštěvě u naší babičky...
Babička má skvělý byt (v dvougeneračním domku) ve tvaru obdélníku, jehož konce vyplňují větší pokoje... v jednom, neprůchozím, má babi ložnici, druhý je průchozí, má dva vchody do obýváku... uvnitř zbylého obdélníku je koupelna s WC a kolem dokola chodbičky ve tvaru čtverce... je tam opravdu chodba, dál podlouhlá kuchyně, jídelna a chodba se spoustou skříní - sloužící jako úložný prostor... když jsme byli malí a sešli se na návštěvě u babičky, tak nás, jako děti, nenapadlo nic lepšího, než je v těch propojených chodbách honit a různě se jeden druhému schovávat... tu za závěsem, tu za dveře, za pračku, za velikánskou květinu, za gauč, za křeslo nebo za akvárium, které bylo součástí obývacího pokoje...
Pravda, dneska už obývací pokoj obývají několikadenní návštěvy (já, když přijedu), takže už neslouží ke schovkám, taky už tam není ani akvárium, ani velikánská palma... nicméně s nadšením jsem sledovala dvojčata, jak běhala kolem dokola a honila se, a dokonce jsem si rozpomenula na barvu tehdejšího závěsu (dnes tam visí modrý), kam jsme se jeden druhému schovávali... to když se malé Berušce podařilo nenápadně schovat a Brouček ji nemohl najít...
Nám bylo tehdy taky kolem čtyřech - pěti let... vzpomínky byly dávno zasunuté až na nejhlubší dno vědomí, protože jsou absolutně nepotřebné, ale s těmi malými sluníčky jsem si na tu dávno zapomenutou dobu ihned vzpomněla... :)
Všichni stárneme... to je krutá pravda... proto nesouhlasně vrtím hlavou, když moji rodiče i babička říkají, že jsou ti malí capartíci divocí a rozjívení... nejsou, my jsme bývali stejní... to bohužel jen rodiče a babička zestárli a jinak snáší dětský křik, hluk a pohyb... :)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za návštěvu mého blogu a za váš čas... :)
Pěkný den,
Peťka :)