ŽALOBA: Bandi

Název: Žaloba (Zakázané příběhy propašované ze Severní Koreje)
Autor: Bandi (alias přezdívka znamenající Světluška)
Vydalo: Nakladatelství Plus, 2018

Svoboda či spravedlnost v nedohlednu...

"Jihokorejské vydání tohoto beletristického díla, které ostře kritizuje a satirizuje severokorejský režim a pochází z pera člověka, jenž v tomto systému SNAD (moje poznámka - jelikož od doby, kdy kniha Žaloba vyšla anglicky, není Bandi k nalezení) dosud žije a pracuje, je historicky prvním svého druhu - nic podobného se za těch téměř sedmdesát let od rozdělení poloostrova neobjevilo. Přestože čas od času vycházejí podobně kriticky laděné paměti a próza severokorejských utečenců, vždy se jedná o díla napsaná až poté, co jejich autor unikl do svobodného světa. Dosud se neobjevilo žádné takové, v němž by nedemokratický režim Severní Koreje odsuzoval autor, který v Severní Koreji stále žije."

Kniha je složena ze sedmi povídek, z nichž každá poukazuje na nesvobodu a tvrdý režim útlaku, nespravedlnosti a bezpráví v poslední komunistické baště na světě. Ze všech povídek lze vyčíst strach lidí cokoliv říct, protože nikdy nevíte, kdo vás slyší (sleduje). Z povídek čiší naprosté pohrdání lidmi a lidským životem stran totalitního režimu. Režimu, který se zvrhl v absolutní absurdum. 

V povídce Záznam o zběhnutí se autor zabývá nespravedlivým přenášením trestu z generace na generaci. Chytrý a vzdělaný vynálezce je pod neustálým dozorem a dohledem jen proto, že jeho otec se nechtěl vzdát svého pole. Byl za to odtažen a umlčen kdesi v horách. Protože patřil do skupiny 149, patřili do ní od té chvíle i jeho děti a děti jejich dětí. Vynálezce svou tvrdou prací v továrně nevydělával dost na to, aby uživil sebe a svou ženu, která nechtěla do takového prostředí raději ani přivést dítě. Viděla, jak je už předem odepsaný její desetiletý synovec, jak se mu ve škole všichni posmívají a on s tím nemůže nic dělat, jen tajně plakat. Manželka se pokusila zatlačit na Tajemníka Strany, aby se snažil manžela do strany dostat, ten za to však od ní požadoval "jisté" služby... Tohle mi přišlo jako klasika, kterou si prošla i generace mých rodičů a prarodičů, známe ji i z první série seriálu Vyprávěj...

Povídka Město strašidel se mě docela dotkla na duši, snad proto, že se týkala příběhu mladé rodiny, především malého chlapce. Ten se ve svých třech letech po vyprávění jedné hloupé pohádky bál obrazů Stalina a Kim Ir-sena. Protože bydleli v centru Pchjongjangu a proti oknům jejich bytu se v době svátku vystavovaly na domech portréty těchto dvou vůdců v nadživotní velikosti, chlapec se jich bál, plakal a rušil oslavu... Přestože oba rodiče byli celkem vysoce postavení, byl chlapcův strach režimem vyhodnocen jako narušitel režimu a celá rodina byla deportována z města...

Život rychlého oře vypráví o ztrátě ideálů jednoho starého muže, který režimu a jeho lžím o tom, že jednou bude líp a teď musíme dřít a vše podřídit budoucímu štěstí a hojnosti, obětoval celý svůj život. Člověk až po udělení třináctého řádu či medaile prozřel, že lépe zřejmě nikdy nebude...

Povídka Tak blízko, a přece tak daleko mě oslovila zřejmě nejvíce. Přestože jsem podobný režim zažila jen krátce a nic strašného si z něj tudíž na vlastní kůži nepamatuji, něco tak hrozného, co popisuje tento příběh, bych si nikdy nepřála zažít. Věřili byste, že v Severní Koreji vám dokonce diktují, kde budete bydlet a kde nikoliv, zakazují vám cestovat bez povolení po kraji a dokonce musíte žádat úřady o povolení navštívit svou rodinu? Bez povolení nesmíte jet navštívit ani svou vážně nemocnou matku, která vás vychovala a obětovala se pro vás!  

"Všechno v něm probouzelo nenávist. Vrzání cikád, které se neslo dusivým červencovým parnem, mu děsivě jitřilo nervy; jak země, po níž šlapal, tak vzduch, který dýchal, mu připadaly odpudivé. Zatímco se takto potuloval, tanuly mu na mysl vzpomínky na podobné dny a těch dnů bylo snad až příliš mnoho na život, který se rozhodně nedal pokládat za nijak dlouhý. Například den, kdy ho po maturitě povolali do služby v lidové armádě - rozhodnutí, do něhož jednotlivci nemohli nijak mluvit - a on se musel rozloučit se svým snem o studiu na univerzitě. Nebo den, kdy byl nucen napochodovat se svou jednotkou k plachtou krytému nákladnímu vozu, který je měl dopravit na místo, jehož jméno držel napsané na ceduli důstojník v čele zástupu, a Mjing-čcholovi se tak děsivě stýskalo po domově, až se mu z toho svírala hruď. I za těchto dnů cítil potřebu se rozbrečet a rozeřvat na celý svět; i tehdy, stejně jako dnes, však musel své zoufalství spolknout."

Povídka Pandemonium skvěle reprezentuje režim jako takový a režim předkládaný médii a Stranou. Tisíce lidí uvízlo na jednom maličkém nádraží kdesi v Severní Koreji, na významném dopravním uzlu, protože ten den měl touto trasou projíždět Vůdce... lidé byli bez jídla, nervózní a nepřívětiví jeden ke druhému. Někteří byli ušlapáni, jiní zranění...

"Co je to za pitomou státní akci, že trvá takhle dlouho? Co je to za pitomou státní akci, že tady kvůli ní takhle nechají umírat lidi? Tato nespokojená slova by samozřejmě nikdo nevypustil z úst. Ona státní akce první kategorie, která právě probíhala, zahrnovala Kim Ir-senův přesun vlakem po téže železnici - a Kim Ir-senova nedotknutelnost byla tak posvátná, že kdyby se rozhodl prohlásit, že odsouzený vrah bude propuštěn na svobodu, nikdo by se neodvážil dát najevo jakoukoliv známku nesouhlasu, protože by si tím zpečetil osud a neměl by o nic větší naději na záchranu než myš ve spárech kočky. Dalo se dokonce předpokládat, že "kočky" jsou teď všude kolem nádraží, ne-li přímo v čekárně, roztroušeny mezi myšmi jako semínka v dýni."

"Když se paní O ovládla natolik, aby se jí netřásl hlas, pustila se do vyprávění příběhu pro vnučku, který si připravila... Byla jednou jedna zahrada, obehnaná ze všech stran ohromným, vysokým plotem. V té zahradě vládl starý démon tisícům a tisícům otroků. Zvláštní však bylo, že přes zdi té zahrady nikdy neunikl jiný zvuk než veselý smích. Hahaha a hohoho, celý rok - a to díky kouzlu, kterým starý démon své otroky očaroval. Proč je tím kouzlem očaroval? Samozřejmě proto, aby utajil, jak špatně s nimi ve skutečnosti zachází, a také aby vytvořil klamný dojem a mohl říkat: Takhle jsou lidé v mojí zahradě šťastní. A proto také zbudoval tak vysoké ploty, aby lidé z jiných zahrad neviděli dovnitř a nemohli tam přijít. No, jen se nad tím zamysli. Kde na světě takovou zahradu najdeš? Takové doupě černé magie, kde lidem od úst trhají bolestivé a lítostivé nářky a překrucují je ve smích?"

Povídka Na jevišti pojednává o mezigeneračním pohledu na režim. Otec, jako vysoce postavený člen tajné služby a následovník režimu za každé situace, se dostává do krize kvůli "svobodomyslnému" synovi... a to slovo píši schválně v uvozovkách, protože mi při čtení syn vůbec nepřišel jako nepřítel systému. Příběh se odehrává v době smrti Kim Ir-sena, v době oplakávání jeho úmrtí a jeho památky. Každý musel povinně alespoň jednou denně navštívit místo, které bylo k oplakávání určeno. Tajní to přeci hlídali, zapisovali a hlásili. Věřili byste, že někdo tak slepě následuje režim, že své vlastní dítě je ochoten zastřelit, když má na uspořádání světa vlastní názor???

"Když jsme teď otrhali všechny květinové záhony ve městě, když jsme se vystavili riziku jedovatých hadů a sesuvů půdy, jen abychom přinesli další slavnostní květy z polí a horských luk, můžeme říct, že jsme svého Velkého vůdce již náležitě oplakali, můžeme sedět se založenýma rukama a s klidným vědomím vlastní oddanosti? V žádném případě! Obzvláště ne nyní, když se přesně ten druh odporného chování, které je naším posláním likvidovat, objevil přímo v řadách naší vlastní organizace. V těchto tragických dnech, kdy bychom hloubku svého zármutku dostatečně nevyjádřili ani tehdy, kdybychom se zalkli vlastními slzami, se najdou tací, kteří se pod záminkou trhání lučních květů potají vydávají pít a flirtovat!!"

Knihu uzavírá Muchomůrka, příběh o tom, že je vždycky zapotřebí najít nějakou oběť, byť se jí stane nevinný člověk. Ti vysoce postavení ve Straně přece nikdy za nic nemohou... tak toho nevinného, na kterého to všechno hodíme, ještě navíc odsoudíme a umoříme...

"Proč jenom jsem si tohle pověsil na krk? - Song náhle vybuchl, byl vzteky bez sebe a začal si pěstí bušit do boku, kde měl v kapse stranickou legitimaci. - Proč jsem se z vlastní vůle stal v rudém domě dvorní dámou? - Protože ses nechal ošálit maskou, přetvářkou, stejně jako já. Nechal ses ošálit těmi slogany - Rovnost, Demokracie, Lid je tvůrcem dějin - všechny vypadaly na první pohled pěkně, jenže pod povrchem se skrýval nůž diktatury - Máš pravdu. Všude v přírodě platí, že čím je něco jedovatější, tím lákavěji a přívětivěji to vypadá."

"Poté, co se dav rozešel, zůstala pod bílým topolem před jinak prázdným stadionem stát osamělá postava s kapesníkem v ruce. Jun-mo. Slzy, které skrýval před ostatními, se už dál nedaly zadržet. Plakal pro In-sika, člověka, který obětoval všechno, co měl, a byl odměněn tím, že mu sebrali i tu poslední naději."

Zřejmě nemá smysl vypisovat všechny myšlenky, které mi po přečtení povídek vířily v hlavě. Osobně doporučuji přečtení knihy všem, kteří mají pocit, že žijeme v hrozné zemi a v hrozné době. Doporučuji ji také všem, kteří fandí směřování naší země zpět ke komunismu. Buďme šťastní, že i když demokracie není úplně optimální systém, žijeme pořád v tom nejlepším známém a dostupném uspořádání (systému). Můžeme si vybírat co si koupíme, co si oblečeme, jak budeme trávit svůj volný čas, kde budeme bydlet, můžeme dělat, co se nám líbí, cestovat kam potřebujeme nebo kam prostě chceme. Proto je však potřeba neustále žít s hlavou otevřenou svobodným myšlenkám a systém demokracie, ačkoliv se nám na něm leccos líbit nemusí, musíme chránit a pečovat o něj, zajistit jej i pro další generace. Nechtěla bych se znovu dožít toho, že život člověka sám o sobě nebude znamenat nic. Jsem ráda, že jsem se narodila zrovna do naší malé zemičky, která není ničím úplně výjimečná, protože vlastně nikoho moc nezajímá. Můžeme si tu v klidu žít a řešit žabomyší "války" s politiky, médii, atd. Ti průbojnější z nás nakonec mohou žít kdekoliv jinde na světě, když na věc přijde.

Pravdou je, že si nemohu být jistá, zda je kniha opravdu tím, za co se vydává. Netuším, zda všechno není jen marketingový tah, aby se kniha více prodávala... těžko říct, zda rukopis opravdu někdo dokázal přenést přes hranice. Každopádně, i kdyby to všechno sepsal někdo až po svém útěku z diktátorské bašty, jsou to příběhy, které se vaší duše rozhodně dotknou a určitě se nad světem kolem sebe budete zamýšlet podobným způsobem (nebo i jiným) jako já.